Když jsem vstoupila do Equilibria Academy, netušila jsem, že tím otevírám bránu k hluboké proměně sebe sama. Naučila jsem se něco, co mi dřív unikalo a to žít vědomě. Přestat fungovat na autopilota, přestat se ztrácet v minulosti nebo budoucnosti a začít se soustředit na přítomný okamžik. Na tady a teď. Vnímat, co se skutečně děje. Nejen venku, ale i uvnitř mě.
Pod vedením svého Průvodce a díky cvičením jsem začala vnímat věci, které jsem dřív přehlížela. Postupně jsem se naučila získat v některých situacích nadhled nad chaosem. Zjistila jsem, že nejsem obětí okolností, ale tvůrkyní své reality.
Pochopila, že vše, co vidíme, je jen malý zlomek skutečnosti. Svět, který si myslíme, že známe, je jen povrch. Za hmotou existuje hlubší rovina, kde se odehrává opravdové tvoření. Dovolila jsem si ztišit hluk okolí a začít opravdu naslouchat sobě. Přestala jsem hledat odpovědi venku a začala je nacházet uvnitř.
Dnes už nevěřím každé myšlence. Věřím tomu, co cítím. Věřím sobě. Vím, že v rukou držím klíč – ke změně, k vědomému životu, k sobě samé. Equilibria Academy mi otevřela dveře, které vedly zpátky. Zpátky k sobě.
Halinka, studentka Equilibria Academy
I ty můžeš držet v rukou klíč ke své proměně. Přidej se k Equilibria Academy a otevři dveře, které tě zavedou zpátky k sobě.
Když jsem vstoupila do Equilibria Academy byla jsem maminkou na mateřské s téměř dvouletým synem. S manželem jsme podnikali, ale během covidu prošla naše firma tak velkými změnami, že jsem cítila, že se do ní už nemůžu vrátit. Několikrát jsem mu říkala, že chci odejít, přestat se na firmě podílet a vydat se svou vlastní cestou. Uvnitř jsem cítila, že už je čas něco změnit...
Začalo to loni v březnu. Najednou se se mnou začal točit svět. Nešlo o obyčejné motání hlavy. Byly to zvláštní, nepříjemné pocity jako motýli v břiše, jen mnohem intenzivnější. Přepadaly mě ve vlnách, a já si nevěděla rady. Kládla jsem si otázku, jestli začínám bláznit, anebo co se to se mnou vlastně děje...
Byl jsem ve snu ve své posteli, která ale stála v mém dětském pokoji u rodičů. Pokoj vypadal přesně tak, jak si ho pamatuji z minulosti. Měl jsem vstávat do práce. Zdálo se, že se sen chvílemi prolíná s mojí skutečnou postelí v bytě, kde jsem spal. Pak jsem se probral ve snu a opět v pokoji u rodičů. Bylo kolem třetí ráno. Začal jsem jíst snídani. Všechno působilo naprosto reálně a živě. Jídlo bylo jiné, než jaké mám běžně. Řekl jsem si, že jím moc brzo, nechal si zbytek na později a šel znovu spát. A tehdy jsem si uvědomil, že mám sen ve snu...
Ať už se jedná o rýmu, nebo vážně dlouhodobé obtíže, většina našich nemocí má původ v neovládnutých myšlenkách.